mamanablogu images

Obrázek vydá za tisíc slov....🤭 Ale kdyby vám to bylo málo, tak si můžete u studené kávy přečíst pár článků na mém blogu. Nově jsem také přidala sekci Jsem máma, kam postupně budu přidávat recenze, tipy a triky a samozřejmě recepty pro nejmenší. ❤ www.brunetavkuchyni.cz #receptyprodeti #mamablog #mamabloguje #mamanablogu #brunetavkuchyniblog #brunetavkuchyni #jsemmama #mamymamam

„Kiedy zachodzisz w ciążę zaczynasz myśleć o tym małym człowieku więcej niż o sobie. Kiedy pojawia się na świecie wszystko inne staje się mniej ważne. Kiedy wracasz do pracy, myślami jesteś nadal z nim. Jak on sobie bez Ciebie radzi, czy jadł czy spał czy bawił się z dziećmi.” Nowy na blogu, link w bio 💙 #blog #rodzic #blogparentingowy #mama #mamanablogu #instablog #odzieciach #macierzynstwo #notatkipodwójnejmatki

Jindra – období vzdoru číslo tři Výhodou třetího dítěte je, že mě spoustu věcí nepřekvapí, očekávám je, vím, že přijdou. Nevýhoda je, že i přesto moc doufám, že to nepřijde, že si to napotřetí odpustíme, že to přeci už umím, už jsem si to dvakrát odkroutila, tak můžu být aspoň jednou ušetřena. U období vzdoru to platí dvojnásob. Moje nervy! Moje nervy nejsou ušetřeny ani napotřetí. Naše děti si tohle období hledání vlastního já užívají se vším všudy. Všechny! A máme tu tedy to třetí kolo. Jako, co fakt cením u Jindry, je, že se na veřejnosti neválí po zemi. Dorotka s Vávrou si to dávali ve velkém. Obchod, autobus, výtah, metro, zablácenej chodník, ordinace u doktora... Nebylo místo, kde by to nešlo. Majznout s sebou na zem a buď tiše ležet nebo naopak ječet a řvát byl náš denní chleba. Jindra se neválí, Jindra se zasekne, stojí, trucuje, nehejbe se, ale neválí se. A zvláště v tomto blátivém podzimu mi to přijde jako skvělá vychytávka. Znamená to ale, že musí přitlačit někde jinde. Jindrova doména je vytrvalost. V tom je hodně dobrej. Řekla bych, že nejlepší. Hodinu v kuse křičet: „Jáááá ciiii Pasátko Pepinůůůůů“, to podle mě vydrží málokdo. No a když si to Pasátko Pepinu vyřve, následuje: „Jááá neciiii tableeet, jáááá ciiii pocitaaaaac“, a takhle pokračujeme donekonečna. Opravdu, ale opravdu se snažím být důsledná, ale už jsem zmínila moje nervy. A moje nervy jsou jenom jedny, takže Jindrova úspěšnost je tak pade na pade (no možná spíš šedesát na čtyřicet). Včera jsme si takhle dali nákup. Trval hodinu. Během té hodiny chtěl: na vrtulník, na auto, další jízdu na autě, nechtěl na odrážedlo, nechtěl do obchodu, chtěl donut, chtěl termix, chtěl nést vajíčka, chtěl dobrotu, chtěl napít, nechtěl jet na odrážedle, nechtěl chodit, chtěl nosit, nechtěl domů, nechtěl si sundat bundu, nechtěl si sundat boty, chtěl spinkat, chtěl do postýlky v botičkách. Když si všechna tato přání vynásobíte dvou až pětiminutovým řevem, vyjde vám zcela jasně, že prostě hodinu řval. Pokračování v komentáři

Tak k tomuhle žádný příběh snad ani nemám. Prostě "Polívka k obědu". #mamanadovolene #mamanablogu #materstvi #rodicovstvi #trideti #rodicovskadovolena #rodic #polevkajegrunt #polivka #polevkakobedu #brčko #senezblaznim

Před pár dny jsem Dorotce ukázala pár komiksů Báry Brůnové o mateřské. Od té doby pořád visí na mobilu ( na mým mobilu) a čte další a další matkokomiksy (když dítě visí na mobilu, aby četlo, je to vlastně dobrý visení, že jo?! ) A teď už usoudila, že téma řádně nastudovala a pustila se do vlastního projektu. Je určitě úplně přirozené, že si sedmiletá holčička zvolila jako své komiksové téma zrovna unavenou matku. Doma to nevidí a kopírování naprosto vylučuji! #mamanablogu #mamanadovolene #trideti #detikresli #detskatvorivost #komiks #matkokomiks #unavenamatka #materstvi #rodicovstvi #vtipy #rodicovstvi #rodicovskadovolena

Jak (ne)vychovat čtenářku Dorotka dneska přečetla skoro celou knížku. Komiks Šípková Růženka od Jiřího Žáčka a Barbory Botkové. Je to krásná knížka. Moc hezky ilustrovaná, dost vtipná a k tomu ta Růženka… Mám z toho velkou radost. Dorotka si lehla na pohovku a četla a četla. Sama od sebe a bez nucení, prostě ji to bavilo. Podepsala jsem jí Sluníčko. To je takovej papír, který má ze školy na každý měsíc a já jí podepisuju jednotlivé dny, které doma četla. Když nečte víc než šest dnů v měsíci nedostane korálek na čtenářské slavnosti. Další korálky dostane za každou přečtenou knížku a k ní vyplněný čtenářský list. Na konci školního roku je vyhlášení nejlepších čtenářů. Dorotka na konci školního roku přinesla dva diplomy. Jeden za počet korálků (deváté místo) a druhý za počet dnů, které doma četla (desáté místo). Mně tenhle motivační soutěžní systém, jak přivést děti ke čtení, vůbec nesedí. Chápu, že to zřejmě může popostrčit děti (a rodiče), kteří doma nečtou, ale vůbec nejsem přesvědčená, že je to správná cesta. Už loni jsem psala paní učitelce, jestli náhodou korálky za počet přečtených knížek neodrazuje děti od čtení toho, co by opravdu rády četly (silnější knížky, čtení časopisů). Napsala, že ne, protože děti tu soutěž vůbec neřeší. A já si říkám, proč ta soutěž tedy vůbec je? Dorotka své deváté a desáté místo opravdu neřešila. Ale příští rok třeba bude, nebo ten další. A může ovlivnit její vztah ke čtení to, jestli v první třídě přečetla pět nebo dvacet knih? Já myslím, že fakt ne. Myslím, že by nemusela ani jednu. A může ovlivnit její vztah ke čtení diplom, který jí říká, že je ve čtenářské soutěži desátá ve třídě? Jo, myslím, že jo. Čte hodně, bere si Čtyřlístek na záchod, hledá si, co by jí bavilo, ráda si i jen tak prohlíží. A ve výsledku dostane zprávu, že v tom vlastně není zase tak moc dobrá. To odradí i dospělého člověka, natož křehkou dětskou dušičku. A zítra se jí třeba nebude chtít číst a třeba ani pozítří. A mně je to vážně jedno, protože vím, že si svoji čtenářskou cestu hledá sama. Jenže bych jí ani neměla podepsat To Sluníčko. Pokračování v komentáři

Piękna, złota jesień.. #autumn #jestpieknie #jesień #chwileszczęścia #złapoddech #park #mamanablogu #perypetiematki

První víkendovka S nástupem do oddílu přišla i první víkendovka. Poprvé sbalit dítě do krosničky, kterou si samo odtáhne. Ta "krosnička" váží devět kilo. A ne, nezabalila jsem všechno třikrát náhradní. To nejtěžší je jídlo dle seznamu. Vlastní večeře, asi kilo a půl zeleniny, pití a tak. Sotva to donesla na metro a nohy se jí podlamovaly. A má to v osm večer, kdy dojedou k cíli, donést šest !Šest! kilometrů od vlaku. Spoléháme na milé rádce, že prostě ví, co ty děti unesou. Zatím máme několik teorií, co s tím. 1. Petr navrhne rádcům, že přijede do cílové vlakové zastávky a vezme dětem baťohy autem ( to jsme zamítli, nechceme být za hyperprotektivní rodiče, nebo aspoň ne hned na začátku). 2.Veškerý jídlo narveme už na nádraží radcům. Když si to vymysleli, ať si nesou důsledky ( to neklaplo). 3. Petr se převlékne za nemocnou rádkyni, nikdo to nepozná a on bude na holčičky dohlížet ( to by šlo, namaskovat Petra jako sedmnáctiletou holku by nebyl problém - prostě slečna trochu vyrostla, ale nemáme modrou paruku). 4. Petr se vydá autem k cílové zastávce, tajně bude oddíl sledovat, případně sbírat odpadlíky. 5. Neuděláme nic a budeme celý večer trpět a posílat Dorotce sílu. Nakonec to vypadá na tu pětku, prostě nás čekají dva dny v nervu. Ale asi to tak má být. Jen jdu pro jistotu Petra přivázat k pohovce. Mám podezření, že chce v nestřeženém okamžiku popadnout klíče od auta a dát čtyřku. Já proti tomu jako nic moc nemám, ale kdyby ho načapali, byli by to fakt trapný. #mamanadovolene #trideti #mamablog #mamanablogu #oddil #tezkybatoh #detivprirode #detivenku #dítěnavýletě #vydrzet

Jabloň Naše jabloň se pořád nemůže rozhodnout, jestli je plodící nebo není. Jeden rok nemáme ani jedno jablko, další rok jich máme deset, další třeba jen dvě. Je to babička tak, je prostě taková vrtkavá. Letos se nás rozhodla poctít největší úrodou za posledních deset let. Je obsypaná! A ty jablíčka! Krásně zbarvená, tvrdá ale křehká, šťavnatá a sladká, mňam. Jen Dorotka tu dobrotu v mých očích trochu snížila. Zakousla se do jablka, slastně zamlaskala a prohlásila: "Mňam, mami, ty jsou jako z Billy." #mamanadovolene #trideti #mamanablogu #mamablog #podzim #podzimnisklizen #sklizenjablek #starajabłoń #babileto #detinazahrade #detskehlasky

Straka V zásadě ještě před tím, než jsem čekala Dorotku, jsem věděla, že až bude všem našim dětem sedm, začnou chodit do oddílu. A ne jen tak do nějakého turistického oddílu v místě bydliště, ale do Oddílu. Do oddílu, kam chodil Petr od sedmi let, odkud má většinu svých přátel , se kterými prožil většinu svých příběhů. Dorotka je napsána v pořadníku od svých tří let ( a kluci skoro od narození), protože je tam nátřesk. Od těch jejích tří let jezdíme každý rok na týden na Malý tábor - tábor pro bývalé členy s malými, ještě neoddílovými dětmi. Takže třeba Jindra byl poprvé pod teepky ve čtyřech měsících. Prostě děti k oddílu směřujeme už od narození. Pořád to ale bylo něco vzdáleného. Pořád jsem měla pocit, že přeci až v sedmi, to už bude strašně veliká, to je daleká budoucnost. A včera to přišlo. Dorotka je Straka. Tak se jmenuje její holčičkovská družina. Cesta tam je je dlouhá a strastiplná ( no prostě se dostat se třemi dětmi a kočárem třemi MHD někam, kde jsou schody a kočičí hlavy, zastávka tramvaje zrovna dočasně zrušená a slejvák zrovna ve chvíli, kdy se nedá schovat vůbec nikam). Ale to vychytáme a stálo to za to. Už dlouho jsem neviděla Dorotku tak svítit, jako když se stala Strakou. Žadní nudní dospěláci, ale dvě sedmnáctileté holky, rádkyně, z nichž jedna má modrý vlasy, a první úkol byl donést samolepky, fixy a třpytky na vyzdobení stračí kroniky. Holčičí sen. A tak nám teda Dorotka zase o kus vyrostla. Je oddílačka. Bude jezdit na víkendovky, bude si muset uvařit, postavit přístřešek, nést všechny svoje věci na zádech. Bude dělat spoustu věcí, které jsme doteď za ni dělali my, i když se ji snažíme vést k samostatnosti. A všechno bude dělat s dalšími sedmi holčičkami, ze kterých se možná stanou kamarádky na celý život. Vlastně mě to dojímá skoro víc, než nástup do školy. A taky tak trochu závidím, protože věřím, že to bude fakt skvělý.

Moře Tři dny balení, smažení ( řízků, jak jinak, že jo), pečení dobrot na cestu a vytváření Superseznamu složeného z osmi menších seznamů. V den Dé ( den odjezdu) několikahodinové hledání Superseznamu, bez kterého bych si asi nevzpomněla ani na plavky. Prostě na něj absolutně spoléhám. Nalezen v kuchařce. Vypočítávání, jak dlouho a kdy Petr musí spát, aby byl čerstvej na cestu. No neklaplo to. Výpočet byl správnej, ale Petr, kterej je jinak schopnej usnout úplně kdykoli, tak teď prostě ne. Odjezd ve dvě ráno. Dorotka a Jindra tak natěšení, že vůbec nešli spát. Takže já taky ne. Sedmnáct hodin v autě ( fakt nevím, jak se nám těch avízovaných jedenáct podařilo takhle natáhnout.). V cíli. Petr to celé odřídil. Je můj hrdina! Já nabízela, že to vezmu. Myslím ale, že se dost bál. Já se totiž tvářím, že naše auto neumí jet víc než stovkou. A v Itálii ( je přeci všeobecně známo, že Italové jsou na silnicích divočáci) bych to možná ještě preventivně snížila na devadesát. V cíli. Nemůžeme najít TO místo. Nemůžeme najít Deboru, co nás má ubytovat. Debora típe telefon. Děti jsou šílené. Já a Petr máme velký problém udržet víčka nahoře. Bojíme se, že Debora neexistuje a naše zaplacené ubytování taky ne. Zachraňuje nás nějaký místňák. Volá Deboře, ta na nás čeká úplně někde jinde. Telefon nezvedá, protože nemluví anglicky. S naším chlapíkem mluví, ten nás správně nasměruje. Debora a její kámoška Lisa nás ubytují. Chci jen spát spát spát. Musíme se ale jít podívat na moře. Moře super skvělý, Jindra se bojí, ostatní jsou nadšení, já už jen tupě zírám a soustředím se, abych nepadla obličejem do písku a nezalomila to. Ale jsme tady. Jsme u moře a je to krása. Jen teď zapomenout na tu cestu a neděsit se celý týden té zpáteční. Ale co si budeme povídat, za to, že týden nemusím vstávat v půl sedmé ráno a lifrovat Déčko a Véčko do institucí. Za to mi ta cesta asi i stojí.

Jak se matka objednává k zubaři První termín "Víte, to mají děti první skejtový kroužek, tam s nimi musím. " Druhý termín "To je odpoledne, neměl byste spíš ranní termín, ono to odpoledne tak nešikovně muži půlí pracovních dobu, když musí zůstat s dětmi. " Třetí termín "Ty ranní termíny prosím kdykoliv kromě střed, to má muž porady. " Čtvrtý termín " Jeee, to jsme zrovna v Itálii tenhle týden prosím ne. " Pátý termín "Víte, my se večer před tím vracíme z té Itálie, neměl byste nějaký další den volno? " Šestý termín " Aj, to musím se synem na logopedii. " Sedmý termín " Ten je skvělý, píšu si! " A pan doktor neprorazil vzteky strop a já se nepropadla trapným pocitem podlahou. Takže úspěch!

Taky jste se někdy v devadesátkách ocitli na chatičkovém táboře? Já ano. A teď, o víc než dvacet let později, zas. Je tu všechno. Počmáraný palandy, rozpadající se skříňky, umakartový a několik desetiletí nemytý interiér. Upatlané záchody, sprchový kout bez plenty přímo naproti dveřím, které nejdou zamknout. A když máte štěstí, přijde si vás při sprše očíhnout myška, když máte menší štěstí, tak některý z dalších účastníků. A k tomu deset rodin s dvaceti dětma, ohniště, koupaliště za rohem a spousta spousta vína. Jsem fakt vděčná mé milé kamarádce, že mě sem pozvala. Známé se strašně dlouho a je skvělá! Ale mám podezření, že to teda z její strany nebylo úplně z upřímné lásky. Prostě to potřebovala zaplnit, no... Dorotka se jí v noci stará o dítě. Mně na zítřek napsala na celodenní vaření. Prej dala vaření těm, co to zvládnou. Jako fakt díky. Každý, každý! , kdo tu vařil, tu má partnera nebo nemá děti. A jako já? Já budu vařit a do toho šéfovat všechny tři hady? Jako uznejte, že si kámoška na mě fakt zasedla a snaží se to zakamuflovat řečma jakože jsem dobrá a tak. A k tomu jsem zjistila, že tu VŠiCHNI jsou v nějaký výletový skupině. A já ne? No a kdo myslíte, že mě měl pozvat. Jo! Přesně tahle holka. Je to tu skvělý, ale budu to muset promyslet. Ona totiž ta kámoška si chystá Vávru jako ženicha pro svoji dceru. Jakože jsou oba introverti a společně se odstěhují do lesů. No jenže nevím, jestli tohle nějak udržovat, protože, kdo by chtěl pro svýho chlapečka takovouhle tchýni. Děkuju, má milá, že tu můžeme být. Mám tě moc ráda!

Potáborové peklíčko Milujeme tábor! Je to týden mimo realitu. Teda jako je to reálné. Je to mimo běžnou realitu. Člověk vážně řeší jen, co je tady a teď. Pro děti je největší dilema, jestli mají vlézt do dračí sluje a vzít si tam dračí vejce. Dobře, že se rozhodly do toho jít, ráno se jim z něj vylíhnul malý dráček. Jinak jen běhají, zpívají, koupají se, kopají s míčem, cvičí si své draky. Je to prostě paráda. Je jedině dobře, že jsme vždy bezprostředně po táboře plní zážitků, které nám připomínají, proč tam jezdíme. Protože upřímně, jinak bychom tam asi nejezdili. Po táborové idylce skoro vždycky přijde potáborové peklíčko. Děti týden vlály v obrovském bezpečném prostoru, kde mohou běhat, křičet, házet ledasčím, schovávat se, bojovat. Mají kolem sebe kupu dětí svého věku i pohlaví. Každý si tam najde něco. A najednou hups. Panelákový byt. Šok pro všechny. Všude bambilión tašek, které je potřeba vybalit. I to, co je čisté, je potřeba vyprat, protože od ohně nasmrádne prostě všechno. Děti chtějí zbořit byt a zabít se vzájemně, protože jsou naštvané, že jim zase zbyli jen ty pitomí sourozenci a ještě před nimi není kam zdrhnout. Jasně nabízí se úplně jednoduché řešení: vypadnout s dětma na chatu a ideálně ještě s někým, kdo má taky děti, nejlépe hodně. A tak to bylo naplánované. Už teď jsme se měli zase zabydlovat i se ségrou u nás na chatě. Měla přijet kamarádka, měly jsme si to fakt užít. Stejně jako loni, kdy jsme vyléčeni z potáborového blití jeli na společný týden a ségra i synovec druhý den blili taky. Letos situace podobná. Jako neblijeme, to je super, byli tací, co blili. Zato Jindra už na táboře začal plát horečkou, nudle jely o sto šest a já si říkala, že dobrý, že to do středy dáme. Jenže pak mu začalo téct z očí, teplota už pátý den a nudle… no jako doktorka říkala, že tak kvalitní už dlouho neviděla (říkala něco o hráškovém pyré, ale to je nechutný, tak to raději nezmiňuju) a nasadila antibiotika na všech frontách. A to není všechno... pokračování v komentáři

To se takhle ráno vzbudíte v teepku a bolí vás v krku. To takhle na táboře fakt nechcete! Ale ten den je zrovna naplánovaný celodenní výlet. Tak jako přece s bolením v krku nepůjdete na vejšlap. A ten tábor taky musí někdo hlídat, že jo. Takže se vlastně obětujete. Když všech šedesát lidí včetně vaší milované rodiny vymizí, dáte si pořádnou koupel v potoce (trochu přemýšlíte, kdo vás vyloví, když z té studené vody dostanete infarkt). Nevím, jestli ta ledárna pomůže bolavému krku, ale duši a tělu rozhodně. A pak jste celí vymydlení a čistí a bez dětí a střídavě poleháváte a dáváte si kafe. A protože se cítíte dost dobře a i ten bolavý krk se v té samotě a pohodě dá přežít, tak se vyfotíte, protože si připadáte vlastně dost krásní. Konec narcisního okénka.

Letní dialogy Já: „Bylo by fajn, kdyby ty talíře někdo umyl.“ Dorotka: „Já ne, já už jsem nádobí jednou myla.“ Já: „Kdy? Dneska?“ Dorotka: „Ne, když mi byly čtyři.“ Vávra (plačtivě), drží se za ruku: „Mamí, Jindra mě kousnul!“ Jindra kouká na Vávru, začne taky natahovat a chytne se za svou ruku: „Mamí, mě taky.“ Já: „Jindro, tebe kousnul Jindra?“ Jindra ublíženě a raněně: „Ano!!!“ Petr s klukama přijíždí k mojí mámě pro Dorotku. Moje máma: „Tak to je maminka doma sama, to je určitě ráda. To asi nemá často klídek jen pro sebe.“ Dorotka: „Ne, ne, ona to má teď často, vždyť pořád chodí k zubaři.“ Já: „Zavolals mu?“ Petr: „Ještě ne, já pořád nevím, jestli mu mám volat.“ Já: „A chceš mu zavolat?“ Petr: „Chvíli jo a chvíli ne.“ Já: „Tak mu zavolej, v tý chvíli, kdy mu volat chceš.“ Petr: „Když já pořád nevím, jestli mu vůbec volat chci.“ Já: „Tak mu nevolej.“ Petr: „A ty bys mu volala?“ Já: „No, kdyby se mi do toho až tak nechtělo, tak asi ne.“ Petr: „Hmmm, tak já si to ještě rozmyslím.“ … Petr: „Nebo myslíš, že mu mám zavolat?“ Já: „Vezměte bandasky a jdeme na maliny.“ Dorotka: „Nééé, mami, já už nechci vidět ani jednu malinu, vždyť už jsme nasbírali hodně malin!“ Já: „Ještě ne dost, chci udělat koláč a ještě jednu várku marmelád. A vy si tam můžete hrát“ Děti berou bandasky a jdou Dorotka. „Mami, a až pojedeme na chatu v srpnu, tak už maliny neporostou?“ Já: „ne, to už ne.“ Dorotka: „Uffff“ Já (natěšeně a tak trochu škodolibě): „Bude spoooousta ostružin.“ Dorotka (dramatický výkřik): „Néééééééééééé…..“

Dort na chatě... zase Před rokem jsem tu prezentovala svůj totálně nepovedený projekt - pečení dortu na chatě pro Jindru k svátku. Letos jsem se tedy rozhodla být rozumná a nepouštět se do toho. Jenže jsem Jindrovi před pár dny oznámila, že bude mít svátek a Jindra začal skandovat: " Dolt, dálky, dolt, dálky. Bude dolt. Más dolt?" A od tý doby pořád leze do lednice a hledá tam dort. Takže dort. Zase dort v remosce a s hrkajícím ručním šlehačem (od té doby, co se mi rodina složila na robota, jsem strašně nafoukaná a ručním šlehačem pohrdám). Ve středu jsem se tedy pustila do korpusu. Jako v těstu problém nebyl, bylo krásně nadýchané ( i když odměřené velmi od oka, protože tu nemám váhu a odměrka má jen mililitry). Za všechno může remoska, co sice umí upéct nejlepší kuře na světě, ale z mého super korpusu udělala dvoucentimetrovou placku. Tak jsem si říkala, že večer ještě zkusím těsto na hrníčkovou bábovku. Jenže večer měl Vávra 38,9 teplotu a na pečení teda ani pomyšlení. A to jsem měla v plánu ještě rozehřát smetanu a čokoládu na krém. Nic. Ráno jsem jen mrkla na tu placku a řešila děti. Petr dodělával svůj velký projekt na zahradě - houpačku pro děti a já běhala mezi horečkovým Vávrou, Jindrovým mámí, potřebuju na tobě nepřetržitě viset a Dorotčiným: " Mami, ty se věnuješ jen klukům a na mě nemáš čas. " Odpoledne po koupání v Sázavě jsem vyšlehala tu ganache do krému, který se jasně že srazil. Vávrova teplota vyšplhala na krásných 39,3, a krém tedy zůstal tak, jak byl. Ten sraženej korpus se krásně prokrajoval, žádné drobení, takže se povedly tři asi sedmi milimetrové plátky a krémem jsem tu nádheru dostala na celých 3,5 centimetru. V jedenáct večer se podařilo uspat kluky, teplotu dostat na snesitelnou mez a já s úplně neospalou Dorotkou vylezla, vyšlehala mascarpone, velmi nahrubo obmazala placku a zjistila, že můj plán zasypat všechny nedokonalosti bonbóny z bonboniéry naprosto selhal. Na to zasypání by byly potřeba ty bonboniéry tři.. . Pokračovat v komentáři

Skřítkovský poklad Každý rok plánuju, že dětem v létě vymyslíme nějakou pořádnou hru. Něco delšího než jen jednotlivé úkoly. Buď jsem se k tomu nedokopala nebo dokopala, ale děti onemocněly a jelo se domů dřív. Letos ale Petr první večer na chatě, když děti usnuly, vyndal POKLAD. Nějak hrozně levně, bazarově sehnal spoustu postaviček gormitů ( nějaký bojující obludy, vůbec neznám) a taky panenky LOL ( tuším, ale dělám, že netuším. Jsou to snad ještě větší obludy než gormiti.). No a když byl tady takovej super poklad, kterej Petr nasoukal do plechovek a zakopal, tak už jsme to museli dotáhnout do konce. Naštěstí máme našeho skřítka Hovňouska, co si s dětmi dopisuje přes rodáč. Takže dobrý základ. Skřítek, stará kronika se zprávou o pokladu, zmatený skřítkovský pradědeček, co zapomněl, kam poklad zakopal, úkoly, za úkoly indicie a Hra o skřítkovský poklad dostala docela jednoduše svůj příběh. Na děti jen to samotné slovo "poklad" působí jako magnet. Udělají všechno, jen aby ho získaly. Dorotka má sice už podezření, ze to s těmi kouzelnými bytostmi není tak úplně kouzelné. Ale kvůli pokladu klidně uvěří všemu. Zapomene, ze jsou dopisy psané jejími fixami, ignoruje, že plechovky, kde byl poklad uložený, nám stojí kolik let na kredenci a už vůbec nerozporuje, proč skřítkovský pradědeček zahrabával LOLky a gormity. A tak děti celý týden vesele stavěly domečky, skládaly písničky, sbíraly maliny pro Hovňouska, připravovaly ohniště a pečené šišky pro veverky. A dneska to přišlo! Poslední indicie, která do všeho zapadla - Hovňousek čmajznul Petrovi z garáže metr. Místo vytypováno, poklad nalezen, děti nejdřív oněmělé, protože čekaly pytlík bonbonů a ony obludy. A teď už TŘI hodiny, TŘI!!! si s těmi obludami v klidu hrají svoje příběhy a vůbec nic po nás nechtějí. Tak jako už jen za tyhle tři hodiny to vymejšlení fakt stálo.

Kdybyste někdo chtěl mít představu, jak odjíždí pětičlenná rodina a kočka na dovolenou, tak takhle. Ne, ještě nevíme, jestli se to vejde do auta. A jo, jedeme na chatu, kde vlastně máme SKORO všechno, co potřebujeme.

První vysvědčení Tak máme za sebou první třídu. A první vysvědčení. Musím říct, že jsem zjistila, že vysvědčení pro mě fakt nemá hodnotu. A vůbec jedničky, dvojky, veselá razítka a smutná razítka… Tušila jsem to už před rokem a první třída mi to potvrdila. Fakt by se mi líbilo, kdyby se v našem (i tom běžném školství) pracovalo mnohem více s vnitřní motivací dítěte, protože ten známkovej strašák, zvláště takhle na prvním stupni, je podle mě úplně k ničemu. Dorotka se nám na podzim hroutila z hrozby smutného smajlíka, kterého nedostala. Na jaře už byla k salvě jedniček dost imunní a první smutný razítko bylo moje, protože bylo za nepodepsaný úkol. Na konci května začaly i dvojky. Dostala tři. Dvojky mě nemrzely, mrzelo mě, když Dorotka jednu přinesla za to, že měla čtyři chyby ve třiceti otázkách z prvouky a jen tak mimochodem mi řekla, že ty holčičky, co měly jedničku, jsou chytřejší. A já si fakt nemyslím, že protože si zrovna nevzpomněla na telefon na hasiče a měla okno u slova teploměr, je méně chytrá než jiné děti. A určitě si to nemyslí ani paní učitelka. V Dorotčiných očích to tak ale je. I když se tím netrápí, nepláče nad tím… ta dvojka je prostě nějaká nálepka. Z hlediska učitelů je to jen zpráva pro dítě a pro nás rodiče, kde by se mělo přidat. Já ale myslím, že tu zprávu si všichni můžeme předat úplně jinak. A tak se přiblížilo vysvědčení, které znamená hlavně začátek prázdnin. Od paní učitelky přišel email, že tvrdé desky a slavnostní oblečení. O ou. Jsou to moje geny, já to měla stejně… Dorotka si občas vezme sukni, šaty. Ale jakmile se jí řekne, že by se k nějaké příležitosti měla slušně obléknout, tak se vzteká a vybírá to nejhorší ze svého repertoáru. Takhle chtěla na máminu svatbu v džínách, na první den školy v roztrhaných legínách a na vysvědčení vybrala šaty, které jsem zapomněla odvézt na chatu. Teplákové šaty s Elsou. Nešlo s tím hnout. A s tím se šlo spát. A taky s tím, že jí Petr řekl, že když půjde pro vysvědčení v těchto šatech, tak on jí doprovodí až do třídy jenom v trenkách. pokračování v komentáři

Konec školního roku se blíží Tak jsem si ten konec školního roku představovala trochu jinak. Dorotce jsem slibovala, jak budou se školou výletit, všechno bude už tak v pohodě, celý červen bude už jen o těšení na prázdniny, pojídání jahod a třešní a dělání marmelád. Jak já se přepočítala! Ano, jahody a třešně do sebe cpeme. Jahodovou marmeládu musím udělat. Dneska! Jindy nebude kdy. A ano, na prázdniny se těšíme. Jak na smilování. Jaksi jsem nepočítala s pár maličkostmi navíc. Že má laxnost k objednávání k různým doktorům se mi vrátí tak, že většinu termínů dostaneme na červen. Takže máme minimálně dvakrát týdně zubaře, protože našim zubním genům prostě nestačí preventivní prohlídka jednou za půl roku. Dál máme novou logopedku, která má termíny častěji než jednou za měsíc (wauuu) a Vávra má nová cvičení na ďťň a žšč, která zarytě odmítá dělat kdekoli jinde než na hřišti na houpačce. A konečně já se odhodlala řešit svou dlouhodobou únavu a zjistila, že to, že jsem si celou zimu myslela, že už jsem doma vyhořelá, není vyhořelost nýbrž borelióza. Tak si teď rozmýšlím, kdy zahájím přeléčení antibiotiky, rozuměj, kdy mi bude nejméně vadit , že nebudu moc pít víno. Jako já skoro nepiju. Přes zimu vůbec, na jaře jen o víkendu trochu. Ale prázdniny! To jsou přeci mimo jiné večerní sedánky. A bez vína jsou také hezké, to jo. Ale s vínem jsou ještě hezčí. A všechny ty doktory musíme dát tak, aby ideálně nezasáhli do Dorotčiných tréninků a představení. S těmi jsem tedy taky nepočítala. S tréninky tedy jo, ty má dvakrát týdně normálně. Jenže teď někdy i třikrát a každý týden jedno představení k tomu. To se takhle malá prvňačka těší na ten volný oddychový červen a pak má v jednom týdnu: Pondělí – celodenní trénink s projektem Tanec školám a večer představení, Úterý – škola a trénink s tanečky, Středa – škola a odpo skejtový kroužek, Čtvrtek – škola a trénink tanečky, Pátek – škola (dobročinný běh), zubař (injekce a vrtání) a prodloužený trénink. A pak ta malá prvňačka skučí a dělá každé ráno mamince peklíčko. A maminka jí strašně chápe a ví, že slibovala něco jiného. A tak se zase po patnácti letech strašně těším na prázdniny. Už jen osmkrát do školy a bude to tady.

Kauza mikina Pořád něco hledáme. Furt! Lichý ponožky, boty, čepice, sluneční brýle, první zuby, legáčci, chrániče, zrovna to určitý jediný a jedinečný tričko s Ninjou, a taky aktovka, taška s oblečením na tanečky, pero, klíče od skříňky, čip na obědy. A když zrovna nic nehledáme, chtějí si děti hrát na schovku. A my teď hledali mikinu. Dorotka včera zapomněla ve škole mikinu. ASI ve skříňce. MOŽNÁ před skříňkou. Ráno má za úkol zjistit. Volá po obědě. Mikina není ani ve skříňce, ani před skříňkou, ani v krabici na zapomenuté věci. Dva týdny nová mikina. Jsme štěstím bez sebe. Chystám se s dětmi odpoledne do školy popovídat si s vrátnou, jestli jsou ještě nějaké možnosti. Petr už chystá email vedení školy o preventivních přednáškách na téma Cizí věci se neberou!. Já ještě píšu bez jakékoli naděje na úspěch do rodičovské skupiny, jestli někdo z dětí neviděl naši mikinu. Jedna maminka, co zároveň pracuje ve škole, posílá fotku naší mikiny. Byla v družině. Ale má to háček. Děti tvrdí, že je jiné holčičky. Dorotka taky tvrdí, že je jiné holčičky, protože ona tu svou mikinu rozhodně v družině neměla. Jenže mně teda možnost, že si dvě holčičky zrovna ve stejný den zapomněly ve škole stejnou mikinu, přijde dost nepravděpodobná. Petr rodičovskou skupinu čte, ale nepřispívá tam, takže mi volá po každém dalším příspěvku: "Napiš jim, že ta naše mikina má nad pravou kapsou malý flíček od bonbonů." Píšu tedy o flíčku, paní píše, ať se prostě v pondělí podíváme. Jasně, asi se jí takhle při pátku nechce hledat flíčky. Petr mi volá, ať napíšu té mamince té holčičky, jestli jim chybí mikina. Píšu mamince té holčičky. Ano, postrádají mikinu, ano je stejná jako naše. Ale je to jiná značka. Ufff. Píšu teda zase té první paní, že ta mikina je teda naše a že si ji Dorotka v pondělí vyzvedne. Dorotka stále tvrdí, že to nemůže být její mikina. Nakonec uvěří, když si sama vytvoří teorii, že si ji zapomněla u šaten, někdo ji našel a místo toho, aby ji dal do krabice u šaten, tak se vydal do družiny (a zrovna do té správné asi z pěti družin) a tam mikinu nechal. Mně je to jedno, jak se tam dostala, jen doufám, že přes víkend nevysublimuje.

Jak jsme strávili Den dětí Tak Den dětí je za mnou a ty bláho, příští rok budu dělat že není. Je to mnohem lepší. Maximálně zmrzlina, víc nedám a vlastně možná i na ni se vykašleme. Ráno Dorotka odkráčela v doprovodu Petra do školy. Natěšená na dopoledne v parku. Já potřebovala upéct bábovku do Hotelu a taky koláč pro nás. Tak jsem si to pěkně připravovala a hned první věta receptu „utřete máslo s cukrem“ mi změnila plány neb cukr se v mé kuchyni nenacházel. Tak jsem se kluky snažila hodinu dostat ven. V deset se zadařilo. Cestou do Lidlu se Vávra dvakrát totálně zasekl. Ano Vávra, ten pětiletej! On si totiž chtěl na Jindrově plastové, asi třiceticentimetrové motorce, na které by se klidně mohl odrážet kolenama, sjet kopeček k Bille. K Lidlu ale kopeček k Bille nevede. Blbý. Problém. Zásek. Nikam se nejde. Nezájem, že potřebuju čokoládu z Lidlu, kterou tedy logicky v Bille nemají. K Bille vede kopeček. Naštěstí Vávrovi je už těch pět, takže po chvilce přemlouvání a jeho následném řevu na půlku sídliště jsem se na něj vyprdla a šla s Jindrou k Lidlu a on se po chvíli rozmyslel a partyzánsky a strašně tajně nás dohnal. Když už jsme byli venku, vzali jsme to do parku jakože Akce ke Dni dětí. A bylo tam fakt moc dětí, hodně moc. Vávra v nervu. Nikam nechtěl, ani na Ninja dráhu. Jindra chtěl na vláček, moc tam chtěl. Tak šel. Celou jízdu se tvářil strašně nasraně (pardon, jinak to nejde vyjádřit). Já jako správná matka běhala kolem kolejniček a fotila a volala: „Jindří, ahóóój!“ Jindra na mě koukal jako na totálního debila a když jízda skončila a já se ptala, jestli se mu to líbilo, tak zavrčel. Tak já nevím, proč tam chtěl, asi nějaká osobní výzva nebo co. Pak jsme našli Dorotčinu třídu, která furt stála někde ve frontě a čekala na malou Ninja dráhu a pak velkou Ninja dráhu. Tak jsme zafandili (teda já, kluci jen koukali) a šli domů. Jindra totálně ospalej nechtěl spát. Já rychle zadělávala těsto (díky robote) a hodila bábovku i koláč do trouby. pokračování v komentářích

Dorotčin první dort Už nějakou dobu přemýšlím o příspěvku na téma Má rodičovská selhání, nebo možná Naše rodičovská selhání, protože Petr v tom má taky tak trochu prsty. Plánovala jsem ho na teď, ale Petr měl narozeniny, my pekli dorty a já už jsem dlouho dorty nesdílela, tak to budou dorty. Na zpytování svědomí času dost. Chtěla jsem Petrovi udělat nějaký speciální dort. Vyzkoušet něco nového, co jsem ještě nedělala. Třeba Pařížský dort nebo nějaký extra čokoládový. Tak jsem se Petra ptala, co by si přál a on, že chce piškotový s ovocem. Tak jsem mu říkala, že ten jsem mu dělala loni a moc se mi nepovedl – želatina fakt není můj kámoš. A on že ne takový, ale jako opravdu z dětských piškotků, zakysanky a ovoce. Takový mu dělala máma. Protáhla jsem obličej. Takovááá nudááá. Ale tak přání je přání, aspoň mi celkem jednoduše můžou pomáhat děti. A soustředila jsem se teda na to, aby to nebyla piškotková kejda ale fakt dort. Ve čtvrtek jsem se ujišťovala u dětí, že mi pomůžou a Dorotka říkala, že ona ne, že ona bude tátovi dělat vlastní dort, ale jestli jí teda, až bude ve škole, můžu na ten dort udělat korpus. Hmm… s tím jsem nepočítala. Takže dva dorty. Říkala jsem: „Ale Dorí, všechno ostatní uděláš ty. Krém, promazání, zdobení, já nechci dělat dva dorty. Ne že si ho pak jen ozdobíš pěti malinami a budeš říkat, že jsi dělala dort.“ Prej ne, prej já jen ten korpus, zbytek ona. Jako mám-li být upřímná, vůbec jsem jí nevěřila. V sobotu jsme se teda pustili do dortů. Vávra s Jindrou vrstvili piškoty, já prokládala krémem a čokoládou a ovocem. Dorotka si ušlehala sama krém (mascarpone, šlehačka). Opravdu sama promazala dvě patra dortu, proložila jahodami a čokoládou a dort obmazala. Hustý! To jsem fakt nečekala! Jen jsem trošičku zarovnala boky a ona dozdobila. Paráda. Kluci mezitím dopiškotkovali a v neděli jsme dozdobili trubičkami a ovocem. Dorty všem fakt chutnaly a pro Dorotku bylo největší uznání, když si u ní její devítiletá - tedy o dva roky starší sestřenice objednala dort ke svým narozeninám. A to je vlastně celá story. Proč psát o rodičovských selháních, když jsou se mnou děti ochotné vyrábět půl hodiny (Jindra) až dvě hodiny (Dorotka) dorty pro tatínka.

Rodáč podruhé Minulý týden, nadšená z květu, jsem svou radost sdílela trochu předčasně. Tenhle týden je to teprve ten pravý úžasný rododendron v květu! Každý rok na Petrovy narozeniny ( má je zítra). A teď ho mám jen pro sebe. Na dnešek jsme měli naplánovaný rodinný výlet. Jak se blížil, cítila jsem víc a víc, že nechci. Ne a ne a ne. Že potřebuju aspoň pár hodin pro sebe bez jakéhokoliv plánu. Tak to říkám Petrovi. Petr kouká. "Já to fakt potřebuju! " Petr říká "Ty se budou vztekat... ". Jdu za Vávrou: " Vavří, pojedete s tátou, jo. Já tady zůstanu odpočívat. Vávra na to: " Tak jo, ale nedělej beze mě dort! ". Jdu za Jindrou: "Jindro, pojedete za zvířátkama s tátou, ano?" Jindra na to: "Já nechi boty, já nechi autem! " Jdu za Dorotkou: " Dorí, pojedete s tátou, já tu zůstanu odpočívat. " Dorotka na to:" Nééé, já chci rodinnej výlet, já se těšila, tak já taky nikam nejedu! " Já: " Dorotko, jedeš, já tu chci být opravdu sama, bez nikoho, vždyť jsem pořád s vámi. " a Dorotka: " Ale já nechci jet bez tebe! A chci tu zůstat! " " Dorotko, teď to ale vážně není o tom, co chceš ty, ale co chci já. A já vážně chci a potřebuju být sama. " Dorotka kvílí, že chceee být se mnou. Já naštvaně majznu mazacim nožem o stůl. Dorotka zmlkne. " Tak jo.... " A pak jedou, z auta volají, že mi vyfotí medvěda, pávy a muflony. A teď jsem tu. Sama. Jen já, kafe, čokoláda a rodáč!

SÚŤAŽ UKONČENÁ ♥️SÚŤAŽ KU DŇU DETÍ♥️ Zapojte sa do súťaže o krásnu šatku na nosenie detí Sestrice podľa vlastného výberu a zásobu plienok a vlhčených obrúskov Baby Baby Soft na celý mesiacl! Bábätko toho veľa nepotrebuje. V prvých mesiacoch je to najmä mama, jej teplo, vôňa a dotyk, plné bruško a zadoček v suchu a pohodlí. Preto sa spojili @sestrice_wraps a @babybabysoft a pripravili sme si pre vás súťaž o produkty, ktoré dieťatku zabezpečia maximálny komfort. Naše produkty vyrábame s láskou k deťom na Slovensku a používame certifikované materiály bez škodlivých látok, ktoré sú šetrné k detskej pokožke.♥️ PODMIENKY SÚŤAŽE: 1.♥️ Like na tento súťažný post. 2.Sledujte IG profily @babybabysoft a @sestrice_wraps. 3.V komentári označte ženu, ktorá je podľa vás super mama a napíšte jej odkaz, prečo si to myslíte. 🥰 Táto mamina bude po vylosovaní výherkyňou súťaže. (Môžete, samozrejme, označiť aj viac super mám, každú v samostatnom komentári. Označená osoba v kometári sa nesmie opakovať.) ⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀ Súťaž končí na Medzinárodný deň detí - 1.6.2022, o 20:00. (Výherkyňu súťaže uverejníme na našich stories a následne jej osobne napíšeme správu.) ⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀ Držíme vám palce! 😊 ⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀ https://babybabysoft.sk/ochrana-osobnych-udajov ⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀ ⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀ #babybabysoft #sestrice #sestricewraps #plienky #vyrobenenaslovensku #noseniedeti #nosimeslaskou #vlhceneobrusky #slovenskeplienky #slovenskyvyrobca #lokalnyvyrobca #slovenskemamicky #sommama #materska #zivotnamaterskej #mamablogerka #mamanablogu #babatko #dietatko #pleny #noseniedetislaskou

Náš rodáč Tohle je náš rododendron, dominanta naší zahrady na chatě. Petr tvrdí, že je to největší rododendron ve střední Evropě. Už mu to i pár lidí uvěřilo, ale potvrzený to teda od nikoho nemáme. Každoročně koncem května nám udělá takovouhle radost a rozkvete a to je teprve paráda… Pro mě je to symbol toho, že léto už je fakt za rohem. Nejraději bych na něj celý víkend jen zírala. A nejen já, i lidi, co chodí kolem nás do lesa a většinou je naše zahrada moc nezajímá, se v tyhle dny zastavují a obdivují tu rozkvetlou krásu. Ale náš rodáč není jen obyčejný rodáč. Uvnitř je totiž ukryté dětské království. Před pár lety nám na něj totiž spadla borovice, což nebylo moc dobrý. Báli jsme se, jestli to ten keřík dá a borovice zvládla vzít i kus střechy chaty. Střechu Petr s kamarádama opravil a keřík to dal. Jeho zadní čtvrtina se teda pořád nemůže úplně rozhodnout, trochu skomírá, ale drží se. Borovice, ale vytvořila v rodáči takovou cestičku, která částečně zarostla a zůstal tam pokojíček, který vynahrazuje všechny zahradní domečky světa. V tom pokojíčku se dá výborně lézt po větvích (takže mi Jindra už loni, v roce a půl, přivodil málem infarkt, když na mě kukal z jeden a půl metrové výšky). Pár let tam od Petra měli i síť na ležení (než zetlela, Vávra z ní slítnul a natrhnul si ucho). Je tam jakože ohniště a rodáč se občas změní v indiánské teepee. Někdy je to kuchyně, kde se pečou pískové, hlínové a květinové koláče. Taky je to výborná trucovna. Když se některé z dětí naštve na nás nebo na bráchu/ ségru, uklidí se tam a do deseti minut je v klidu. Kolem rodáče jedou největší honičky. Rodáč je nejlepší schovka. Super zábava je házet na rodáč frisbee a pak pozorovat mě nebo Petra, jak se ho snažíme vidlemi sundat. Zajímavý je, že v rodáči se udržuje úzkostlivý pořádek. Stálé místo tam má ohniště, tři pařezy, starej nefunkční magneťák a pytlík pro skřítka Hovňouska. Nic jiného tam nepatří. Často se vymetá, na podzim se sbírá listí a tenhle víkend si tam všechny děti v naprosto výjimečné symbióze navozily tři tatrovky kompostové hlíny, aby vyrovnaly podlahu. pokračování v komentáři

Jarní virózky Po kompletně promaroděné zimě mi většinou vychází, že od jara do podzimu jsou děti celkem v pohodě. Už loni se tento koncept dost narušil a půl letních prázdnin jsme byli na hromadě. Letos úspěšně navazujeme na zimu. Pořád nějaké rýmičky a kašlíky. Pořád řeším, jestli nějakou akci absolvovat nebo ne. Jestli to vydrží naše děti, případně, jestli to vydrží děti ostatních zúčastněných. Minulý týden padla Dorotka. Brutální rýma. Před námi po třech týdnech volný víkend, který jsme chtěli jet na chatu. Jeli jsme a já rovnou zabalila na víc dní s tím, že se rozhodnu, jestli na chatě zůstanu s dětmi, když Dorotka nemusí do školy. Už mám plný zuby toho, že marodí jeden a ostatní dva jsou pak odsouzený k tomu být s námi doma. Dorotka má ty nemoci už takové dospěláčtější. Když je jí blbě, má potřebu být v klidu, většinou teda. Takže jsem se v neděli rozhodla, že Petra vyšleme do pracovního procesu samotného, Dorotka bude ve stínu malovat a dělat úkoly a kluci budou řádit na zahradě. Petr odjel. Asi hodinu po odjezdu jsem Jindrovi naměřila 38, 5. Takže volám, že si pro nás zítra má zase přijet (byl línej odjet busem, tak musí taxikařit). V pondělí jsem to přehodnotila. Byl to super den. Jindra sice ráno horečka, ale nurofen to vyřešil. Váleli jsme se ve stínu, zašli si na náves do krámku pro dobroty, prošli se kolem Sázavy, malovali na sádrové odlitky bábovek, i nějaká ta škola se stihla. Odjezd jsem tedy zrušila. To dáme. Další možnost byla středa, úterý by Petr musel hodně překopávat program. Úterní noc Vávra prokašlal. Mě začalo pálit v krku. Přesto to dáme. Výlet pro dobrotu Vávra sotva ušel. Dorotka naprosto odmítla dělat cokoli do školy. Jindra na mě nepřetržitě visel. Já z posledních sil ukuchtila karbanátky s kaší. Dorotka snědla jeden karbanátek, Jindra půlku, Vávra nic. Mám v lednici dvacet karbanátků, v chatě hladové děti a je mi blbě. Idylka skončila. Děti se rvou, Jindra visí (na mě), mě opouští moje sluníčková nálada a řvu na všechny. Už jen do zítra! Pokračování v komentáři

Jak byla Dorotka na Škole v přírodě V pondělí ráno, den odjezdu. Dorotka prosí o sluchátka. Kdyby prý náhodou v autobuse seděla s jednou holčičkou, se kterou sedět nechce, aby si mohla pustit hudbu nebo pohádku. Elektronika se s sebou brát nemá, takže sluchátka se neberou, ale slibuji, že to sezení zkusíme zařídit. Před autobusem je spoustu nervních rodičů a dětí. Dorotka hned domlouvá se svou kamarádkou, že spolu budou sedět. Hned všechno vidím optimisticky, bude to fajn. Pak se ale stanou tři věci, které mě z toho vyvedou. Dorotka se ptá kamarádky: „Těšíš se?“, ta odpovídá: „No jasně! Je to škola v přírodě! Kdo by se netěšil?!“, Dorotka na to tiše řekne: „Třeba já…“. Před autobusem paní učitelka řekne: „Tak děti, a komu se dělá špatně a má kinedril, tak teď půjde ke mně dopředu.“ A Dorotčina kamarádka jde dopředu. Dorotka se trochu nešťastně rozhlíží a hledá nového parťáka. Já už s tím nic neudělám, ženou je do busu, sotva jí stihnu dát pusu. Já pak obíhám autobus a hledám ji a srdce mi usedá, když ji najdu a vedle ní je TA holčička, se kterou sedět nechtěla. Nemůžu nic jiného než mávat a mávat. A Dorotka taky mává a mává. A takhle máváme asi patnáct minut, protože nějaká maminka zapomněla kartičku pojištěnce a běžela pro ni domů a čekalo se na ni. A pak se autobus rozjede a já konečně chápu, proč u těch autobusů ty maminky brečí, protože brečím taky. Ale jen potichu do límce. Vedle mě totiž taky nějaká maminka tiše pláče a její partner vykřikuje: „ No prosím tě! On snad umírá nebo co?! Jede na školu v přírodě! Tak, co tu řveš?!“ Já dost chápu, že řve, ale nechápu, proč má takovýho debila. No a je to, Dorotka je na škole v přírodě a já přemýšlím, co má asi k snídani, co k obědu, co k večeři, jestli je smutná. K večeru je to intenzivnější, představuju si, jak před spaním pláče a volá mě. Každý večer netrpělivě čekám na fotky od paní učitelky a pak mezi desítkami hlaviček hledám tu naši, přibližuji si ji a zkoumám, jak se tváří a jestli vypadá spokojeně. Nic zásadního nikdy nevykoumám. Pokračování v komentáři

Jak jsme si kreslili Dorotka má ráda, když si spolu malujeme. Ne spolu jako společný obrázek, ale spolu vedle sebe každá svoje. To se povede jen občas, když nám do toho nelezou kluci. I včera to byla jen chvilka a už jsem měla Jindru na klíně. Vzal mi tužku a obrázek vylepšil. Pak přišel Vávra, jestli mi tam může přikreslit strom. Vávra maluje tak málo, že jsem za každou jeho takovou iniciativu ráda. Takže jasně že může. Dorotka na obrázek kriticky kouká: "Mami, ty sis ho nechala zničit, to můžeš rovnou vyhodit." Já na to: " Dorí, ne, mně se to líbí, teď to je společný obrázek můj, Jindrův a Vávrův, klidně tam taky něco dokresli a bude i tvůj." Dorotka pochybovačně kouká na obrázek, pak jí trochu ďábelsky zajiskří oči a obrázek si vezme. "Dorotko, ale žádnou sprosťárnu!" Dorotka se zatváří zklamaně. "Mamí, jen jak ta ovečka dělá bobek... prosím." "Tak jo, ale jen bobek." Dorotka maluje, po chvilce předkládá výsledek. "A co ten zajíc tam?", ptám se. "Ten šel kolem a chcípnul smrady", odpovídá má něžná dcerka a u toho chrochtá smíchy.

Vareniky kam se podíváš V sobotu byl bezva den. Ono teda už stačilo, že bylo fakt krásně a to se teď nějak moc neděje. Ale krom toho se mi od léta poprvé poštěstilo být celý den bez dětí. Přesně 8:45 – 18:45. Neuvěřitelný! Dozvěděla jsem se totiž z místa, kam občas pečeme pro děti z Ukrajiny, jak špatně tamní ženy snášejí blížící se Velikonoce (mají je až týden po nás). Mimo domov, bez svých blízkých, bez svých tradic, ve velké nejistotě. A konkrétně tady si ani nemohly upéct a připravit svá velikonoční jídla. A to jim naše koláče prostě nenahradí. Tak jsem přemýšlela, kde by si ta jídla uvařit mohly. Rozhodila jsem sítě a až mě překvapilo, kolik typů na různá komunitní centra jsem dostala. Petra ale napadlo, že vlastně úplně nejlepší domluva bude v organizaci, ve které pracuje a já pracovala. A to úplně skvěle klaplo, domluva opravdu super, dokonce mi svěřili i klíče a já sebe sama na ten jeden den povýšila do funkce koordinátorky projektu Vareniky (tedy já koordinovala jen to místo, vše kolem jídla šlo mimo mě). Začalo to klidně. Přišla jsem sama s hrnci a válečky, udělala si kafe, seděla venku na lavičce a koukala na Vyšehrad. Tím by to mohlo asi i skončit, protože i to stačilo pro pocit naprostého blaha. Potom přišla na pomoc ještě jedna spolupekařka a potom už nastal šrumec. Přišlo deset ukrajinských žen různého věku, koordinátorka a tlumočník. Asi patnáct minut po příchodu už bylo oloupáno asi pět kilo brambor, zadělávalo se těsto na pasky (obdoby našich mazanců). Svištělo to neuvěřitelně. V plánu bylo 3000 (slovy tři tisíce) vareniků. Po nějaké době se zjistilo, že se špatně spočítaly suroviny a je jich asi jen na tisíc kousků. Mně přišlo absolutně nepředstavitelný, že se to stihne. Ale dojelo se pro další suroviny a jelo se dál. Myslela jsem, že si jako třeba s nimi popovídám, víc se o nich dozvím, ale cíl byl jasný a jediný – velikonoční večeře pro 300 lidí. A tak jsem loupala, koulela, slepovala, uklízela a mezi tím pozorovala ty úžasné ženy, jak si to strašně užívají, že můžou vařit a péct. A měla jsem radost, že je to trošku i díky mně. A fakt se to stihlo. Asi třicet pasek a 3000 vareniků. pokračování v komentáři

Jak to bylo o Velikonocích Velikonoce byly velké. Před odjezdem jsem pořád jen pekla a pekla, protože na chatě nemáme troubu a v remosce mužů udělat nádivku ( vždycky připálenou), ale mazance a beránka tam prostě nevymyslím. Takže jsem pekla a to až tolik, že pokud něco dětem neuvařil Petr, byly o hladu nebo dostaly kus nepovedeného pečení ( třeba bezhlavého beránka). Musím říct, že mě ty hladové řeči už dost rozčilovaly. Když peču a peču a oni chtějí, abych ještě vařila. Ve čtvrtek proběhl odjezd na chatu, a protože už nebylo kde péct, uvařila jsem teda jako náplast rajskou. A všichni jí do sebe klopili jakoby týden nejedli. Kromě přijímáni návštěv a výletu jsme se v neděli daly s Dorotkou do barvení vajec. Poprvé se se mnou do toho pustila jako plnohodnotný parťák a byla to hrozně milá dvouhodinka. Barvy na vajíčka jsem nekoupila. To jsem udělala loni a byla to strašná nuda. Ty vejce měly prostě rovnou tu barvy, co byla na pytlíčku. Žádné okamžiky napětí, jestli to vyjde a jak to vyjde. Letos tedy zase přírodně. Jenže jsem se tou přírodou zapomněla vybavit. Nepřivezla zelí, kurkumu, špenát prostě nic. Rychloporada s panem Googlem a našimi zásobami nám vygenerovala čtyři možnosti: osvědčenou cibuli ( hnědá), kafe (víc hnědá) , červené víno (růžová) a kari (žlutá). Ty cibulové jsme ještě zabalily do kusů punčoch s listama jakože umění. To mi zatím vždycky vyšlo. Jen letos teda ne. No a výsledek vidíte. Ta světle hnědá je asi tak stejně hnědá jako hnědá vejce. Ty punčochy nám tam ale udělaly pěkně šmouhy. Kafe je dobrý, takový kropenatý. Víno, to je ten šedivý nerost, ani náznak růžové. Jo a kari! Kari fakt funguje! No uznejte, tolik zábavy bychom s pytlíkovými barvami prostě nezažily. Tak zase příští rok, to se chystáme na zdobení voskem. Takže to trochu upgradujeme.

A možno zajtra by som…. eh, tak zase nič… 😅✌🏻 Poznáte??😬​​​​​​​​ ​​​​​​​​ ​​​​​​​​ #babybabysoft #plienky #materska #zivotnamaterskej #materskadovolenka #rodicovstvo #materstvi #rodicovstvi #vyrobenenaslovensku #vlhceneobrusky #slovenskeplienky #slovenskyvyrobca #lokalnyvyrobca #slovenskemamicky #sommama #mamablogerka #mamanablogu #babatko #dietatko #pleny

Tak už naozaj prišla tá jar, alebo si z nás ešte stále zima robí srandu??!! 👀😊☀️ ⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀ @domisyk ♥️ ⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀ #babybabysoft #plienky #vyrobenenaslovensku #vlhceneobrusky #slovenskeplienky #slovenskyvyrobca #lokalnyvyrobca #slovenskemamicky #sommama #mamablogerka #mamanablogu #babatko #dietatko #pleny #slovenskavyroba

Panelákové holčičky ve městě Bydlíme sice v Praze, ale na jejím okraji, na sídlišti. Do centra jezdíme na výlety nebo když tam potřebujeme něco zařídit, což není zas tak často. Je pro mě (pražskou holku Vltavou křtěnou) tedy vždycky dost překvapení, že moje pražské děti vlastně na Prahu nejsou moc zvyklé. A vlastně i pro mě je to takový výlet do historie mých studentských a předdětných let, kdy pro mě centrum Prahy byla kulisa všedního dne. Ve čtvrtek byl právě ten zařizovací den. Petr mohl zůstat s klukama doma a já s sebou vzala Dorotku a její nejlepší kamarádku Myšku. Plán byl: odvézt koláče do ubytování pro uprchlíky a sehnat bílý legíny. Jako pardón, teď si trochu odbočím, ale sháněli jste někdy bílé legíny? Já ne. Bílá je špatná barva. Do pěti minut od obléknutí je totálně zaprasená a ideálně nevypratelně. Oblečení v bílé barvě je podle mě úplně zbytečná a neekologická věc na jedno až dvě použití. A že by se to dalo dědit, to už vůbec! Nicméně Dorotka na taneční představení potřebuje bílé legíny. Jsem si myslela, že tady u nás na sídláku oběhnu všechny ty Pepca a Kiky a seženu, taková obyčejná věc přece. Prd. Nikde. Nic. A samozřejmě jsem to nechala na poslední chvíli, takže objednat přes net by se nestihlo. Když tedy selhaly místní zdroje, obvolala jsem vzdálenější – Hmka, Lindexy, Nexty. Nic! Neexistuje. Pak Petr našel v baletním obchůdku na Žižkově. Poslední kus v Dorotčině velikosti! Takže naše další štace. Cestou od metra jsme se rozhlížely po domech a já dojatě říkala: „Holky, vidíte ty krásný domy! Jak jsou barevný, zdobený!“ a Myška na to: „Mně se tedy vůbec nelíbí!“ Dorotka: “Jo, mně taky ne, mně se vůbec nelíbí ty ozdůbky a sošky, náš panelák je mnohem krásnější!“ a obě:“ V takových domech bychom teda vůbec bydlet nechtěly.“ A já v duchu: “Ach ne, ony zdegenerovaly, jsou to čistokrevní sídlištní lidé, s tím musím něco dělat.“ Prohlížely jsme domy až Dorotka ukázala na jeden funkcionalistickej (žádné ozdůbky) a prohlásila: „Tenhle se mi docela líbí.“ pokračování v komentáři

Jarní probuzení Začátek jara má na mě vždycky zázračný účinek, letos je to ale ještě silnější. Možná proto, že můj zimní spánek byl letos opravdu dlouhý (asi tak od září) a hodně hluboký (dokopat se k nějaké smysluplnější činnosti byl fakt problém). Stále jsem tedy v té probouzecí části, takže jsem taková pomalá a neohrabaná, ale cítím to, cítím tu energii, jak pomalu ale jistě přichází. Tak třeba jsem konečně pro celou rodinu sehnala zubaře, objednala logopedii a pořešila recepty na jarní alergie, objednala moje zimní děti na jarní preventivní prohlídky. Já vím, je to pár telefonátů, které běžně akční člověk vyřídí během jednoho dopoledne. Ale já vždycky proseknu správný termín a pak se bojím, že mi někdo vynadá (a ono, světe div se, mi většinou nikdo nevynadá). Taky jsme začali zase hodně chodit ven a všichni jsme z té salvy vzduchu večer unavení. Snažím se debordelizovat chatu i byt (to jde fakt pomalu). Tenhle víkend jsme letos poprvé na chatě přespali. Fakt ráj. Já uvnitř (ta debordelizace), děti venku (vzduch vzduch vzduch). Jen ta láhev vína, co na mě celý den pomrkávala, zůstala ležet ladem, protože jsem večer vyčerpaně padla s dětmi. Ale ona se nezkazí, že jo?! A příští víkend bude taky víkend. Jarní víkend! Taky se začínáme socializovat a vídat s více než dvěma kamarádkami a jejich dětmi. Pomalu revitalizuju covidové i delší setkávací odmlky. Minulý týden jsme se na dětském hřišti s jednou kamarádkou pokoušely dohnat posledních sedm let. Nestihly jsme to, chce to ještě hodně takových hřišťových, parkových a kavárenských setkání. ...pokračování v komentáři ...

Jindrovy druhé narozeniny Já vím, že jsem psala, že už dám s dortama pokoj. Jenže dort je k narozeninovému příspěvku takové dobré ilustrační foto. A Jindrovi včera byly dva roky! Dort bez ostrých hran a plný totálně nezdravých dobrot, které Dorotka v jeho věku neznala ani z dálky (protože dvouletý děti přeci sladký nejedí). Jindrovy druhé narozeniny jsou pro mě i takový zvláštní symbol, protože Jindra se narodil fakt do trochu divného jiného světa než byl před tím. Narodil se se na přelomu covid pandemie, pár dní po jeho narození už tatínci k porodu nemohli. Většina příbuzných ho viděla až v jeho dvou až třech měsících. První narozeniny oslavil v totálním lockdownu, měl skypovou oslavu s babičkou a dědou a na výlet jsme jeli do Radotína, protože jsme nemohli za hranice Prahy. No a druhé narozeniny má teď, v době, kdy si dost lidí říká, že raději pět karantén než tohle… Nutí mě to přemýšlet, v jaké situaci oslaví ty třetí… Strašně, strašně strašně moc doufám, že zpátky v našem normálním světě, do kterého se narodili Dorotka a a Vávra. Že mu uspořádáme oslavu, kde účast nikdo nezruší kvůli karanténě a dospělí si nebudou tiše šeptat o bombardování. Jindrovi jsou dva, tyhle věci ještě nevnímá a nerozumí jim. Ale vůbec neví, že se dá chodit na nákup nebo jezdit MHDéčkem i bez roušky, nezažil si, že bych s ním šla do kavárny a tam ho vrzla do dětského koutku a zasypávala ho ohmatanýma hračkama, abych ho zabavila a mohla si vypít kafe s kamarádkou, je pro něj vlastně normální, že my rodiče jsme víc na mobilu, víc v nervu, častěji se něčeho bojíme a mnohem víc se bojíme o ně. Já moc doufám, že to jak Jindra, tak Dorotka s Vávrou pociťují co nejméně, že i tak se nám daří je tak nějak normálně je provádět dětstvím. Ale děti nejsou blbé, oni cítí, že svět není úplně v pořádku, že my nejsme úplně v pohodě. A tak si strašně přeji, aby Jindra ve svém třetím roce pocítil, co je to normální svět bez pandemií a válek. pokračování v komentáři

Strach, hněv, zmatek a malé velké radosti Asi všichni od čtvrtka jedeme v takovém fakt divném módu. Já rozhodně. Mísí se ve mně vztek a bezmoc a strach. Taky velká potřeba pomoci. A taky nutnost jet normálně dál. Fungovat pro sebe i pro děti. Nenechat se pohltit. Vysvětlit to dětem a zároveň je neděsit. Obavy z toho, jak celé to vysvětlení pojme paní učitelka, která v týdnu s dětmi bude události na Ukrajině ve škole probírat. A tak doma jedeme v tom divném módu, pořád koukáme do mobilu, snažíme se myslet pozitivně a nenechat se ochromit strachem při čtení zpráv o jaderných zbraních v pohotovostním režimu. Doufáme, že když budeme pomáhat, přispějeme kapkou k tomu, že to dobře dopadne a Ukrajinci to dají, Putina někdo klepne a všechno bude fajn. Zvažujeme, zda vzít děti na demonstraci. Nakonec nebereme, protože nechceme, aby poslouchaly o zabíjení. Včera ve filmu umřela Šmoulinka a Dorotka i Vávra strašně plakali. Šmoulinka zase obživla a oni plakali dál pro babičku, která nám zemřela minulý rok. Nechci, aby v blízké době plakali pro kohokoli jiného. Myslím na všechny děti, táty a mámy na Ukrajině, dávám do foroty dohromady věci, ze kterých děti vyrostly, až po nich bude poptávka. Na chatu jsme jeli pro staré spacáky. Myslíme, že jsou už asi moc staré. Váháme, jestli dát starý spacák, když všichni vykupují nové. Mám pocit, že se ke všemu strašně rozhoupáváme. Kdyby se všichni rozhoupávali jako my, tak by neodjely už tuny pomoci tím správným směrem. Zatím jsme reálně přispěli jen finančně. Kapkou. Na chatě jsme si ale aspoň dali den venku a ochutnávku jara, i když bylo asi pět stupňů. Na chvíli jsme zapomněli. Děti lezly po stromech a běhaly po zahradě. Po zimě to potřebují jako sůl. Já si v hlavě tvořila seznam, co všechno musím uvnitř chaty během jary uklidit, vykydat, vymést, umýt. Petr si tvořil podobný seznam k zahradě. A tak jsem si je vzájemně sdělovali a vzájemně se neposlouchali, každý vnořený do své chatové bubliny a spokojení, že máme co dělat a plánovat. Nejraději bychom se do těch chatových problémů vsákli a řešili jen je. Pokračování v komentáři...

AKO SA PRIPRAVIŤ NA PÔROD?🤰🏻♥️ (2. časť - od 36.tt) ⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀ Naposledy sme sa zamerali na prípravu na pôrod najmä zo psychického a vedomostného hľadiska (tieto tipy nájdete uložené na našom IG profile), zatiaľ čo fyzickej stránke sme sa venovali iba okrajovo. Preto sme pre vás znova v spolupráci so psychologičkou a dulou Nicole Kohútovou @nicole.dula.sk pripravili druhú časť zo série ♥️MAMA TIPY - Ako sa pripraviť na pôrod?♥️ V dnešných #stories sa už detailnejšie zameriavame na fyzickú prípravu na pôrod po 36. týždni tehotenstva. ⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀ Venované všetkým ženám, ktoré túžia po krásnom a láskyplnom pôrode. 🤱🏻 ⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀ Za krásny záber ďakujeme @kristianakona za možnosť zdieľať túto nádhernú fotografiu. 🥰 ​​​​​​​​ ⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀ #babybabysoft #mamatipy #tehotenstvo #porod #36tt #pripravanaporod #materskadovolenka #9mesiac #slovenskeplienky #sommama #mamablogerka #mamanablogu #babatko #dula

Jednorožci existují! #maskarni #jednorozec #unicorn #unicornecostume #costume #kidcostume #costumeforkids #Mama #maminka #materska #mamanamaterske #momoftwo #twogirls #mamablog #mamabloger #family #Mamablogerka #mamanablogu

Co koupit tatínkovi k svátku? Rozmohl se nám tu takový nešvar. Petr strašně rád nakupuje dětem hračky. Úplně vidím, jak se při vybírání noří do svého dětství, představuje si, co sám by si jako malý přál a nakupuje a nakupuje. A nejen pro děti. Někdy neodolá a a zvítězí v něm ten malý Petřík a pořídí si i hračky pro sebe. Tu malé lego, tu motorku, autíčko…. Budiž mu to přáno… ale on si s tím nehraje! Pak se to tu válí, děti si s tím hrajou, on je pak mrzutý, že mu to zničí. Je to přeci JEHO HRAČKA. Já mu chtěla udělat radost asi před dvěma lety a koupila jsem mu k narozeninám lego. Jenže jsem koupila špatné lego. Nebyly v něm panáčci a Petr má rád lega jen s panáčkama. No, strávili jsme pak asi hodinu v hračkářství a vybírali nové lego. S panáčkama. Od té doby už mu hračky nekupuju, musí si je prostě vybrat sám. Až do včerejška. Měl svátek. Chtěla jsem se dopoledne vydat jen s Jindrou a koupit mu nějaké hezké propisky a plechovku s oříšky a sušeným ovocem. Jenže. Jenže Vávra ráno odmítnul jít do školky. Tak jsem si říkala, že oukej, zajdu tam s klukama. Jenže kluci měli celé dopoledne doma co na práci, takže jsme se vydali nakoupit až po Dorotčině příchodu ze školy. Chyba!!! Mířili jsme do papírnictví a Dorotka začala: „Mami, když jsem byla s tátou vybrat dárek na oslavu spolužačky, tak táta stál v hračkářství před autíčkama a vzdychal, že by je chtěl všechny. Co kdybychom mu koupili jedno malé autíčko?“. Já na to: „já nevím, Dorotko, táta si to raději vybírá sám.“ Vávra: „Mamí prosím, to bude jako od nás!“. Tak jsem povolila… Jááá blbáááá. Dorotka okamžitě začala vybírat balení autíček po pěti („táta ale mami, chtěl všechny, jedno mu nestačí“). Vávra vybral super vojenské auto (asi se nějak jmenuje, ale to fakt nevím). Dorotka kňučela, že to se jí teda FAKT nelíbí a že chce něco jinýho, že chce dát tátovi víc aut a jiný. Tak vybrala balení po dvou. Pak zahlídli postavičky ze Star Wars. Oni Star Wars neznají, ale ví, že Petr to má rád. A přeci ještě nemáme dárek za Jindru. Takže tři auta a Luke Skywalker (asi teda). pokračování v komentáři

Včera jsme měly s holkama skvělou příležitost přijít se podívat na slavnostní otevření @hlidarna_nezeme!! Od první vteřiny co jsme vešly se holky rozdělily a hodinu a půl jsem o nich skoro nevěděla. Hračky byly opravdu pro všechny věkové kategorie. Fanynka si vyhrála s Barbie a Toňa???! No ta skákala celou dobu po @bunkr.fun ona ho tak miluje a pokaždé si ho najde a nesleze z něj. Ve spojení s @utukutueu ja zábava jasná! Hlídání se opravdu čas od času hodí. Navíc místo je blízko Prahy. Takže úplně v pohodě bych uvažovala tam holčičky dát a udělat si výlet do Prahy s Jakubem :) Ps.: Pokud chcete udělat party na který se bude všem líbit, stačí mít cup cakes od @leliscupcakes a 100% spokojenost všech je zaručena. Děkujeme @ema_ma_taty @tata_pece_buchty za pozváni a @barbie za dárečky. #Mama #maminka #materska #mamanamaterske #momoftwo #twogirls #mamablog #mamabloger #family #Mamablogerka #mamanablogu

Taková teď jsem. Totálně rozlítaná. Tonička po mě prakticky celý den leze, skáče nebo se válí. S Fanynkou musím trénovat řec, pouštět jí angličtinu vozit na kroužky. A veškeré volné chvíle věnuji projektu, který mám společně se svou kamarádkou. Uf Uf Všechno jsou to vlastně radosti jen jich je někdy až moc. Offline víkend byl moc fajn a od zítra zase do režimu. Ale jen na týdne, protože JARŇÁKY!! Taky si přijdete někdy jak roboti???!! #Mama #maminka #materska #mamanamaterske #momoftwo #twogirls #mamablog #mamabloger #family #Mamablogerka #mamanablogu

Be my Valentine!! Vyšlo to! Děkujeme babičce, že se postarala o holčičky a my si mohli udělat hezký večer. A večeře ve @walterpilsen byla úžasná. #Mama #maminka #materska #mamanamaterske #momoftwo #twogirls #mamablog #mamabloger #family #Mamablogerka #mamanablogu

Jee tohle nás moc bavilo. No už týden jsem s holkama doma. V sobotu jsme šly konečně i ven. Ale je to dlouhý. Naštěstí se umíme zabavit. Slunce umí kouzlit. #Mama #maminka #materska #mamanamaterske #momoftwo #twogirls #mamablog #mamabloger #family #Mamablogerka #mamanablogu #grimms #montessori #wood #drevenehracky #hryprodeti #aktivityprodeti #montessorihry

Já jsem takový zastánce toho, že i doma můžete zažít hezký a romantický chvíle. A proč? No, před prvním porodem jsem myslela, že po šestinedělí půjdeme na večeři a po 3měs na nějaký ten wellnes, abychom si odpočinuli. Hahaha Tak sami jsme ještě nebyli už to bude 6 let. Ale taková je prostě realita. A i když teď už cítím, že se nám ta “svoboda” začíná zase vracet, příležitostí stejně moc není. A tak si ráda užívám romantiku a hezké společné chvíle jen tak doma. No a na Valentýna nám k tomu pomůže tenhle úžasný set @loveprosecco.cz Prosecco je láska, co si budem. Ale ten apík??! Pořádně vychlazený a na led. OMG, pro mě je nejdůležitější, že nemusím nic míchat, jen naliju do té nejkrásnější sklenice. Tak si taky užívejte i chvíle doma, protože to je moc příjemný. #darek #gifted #loveprosecco #prosecco #aperol #apik #mama #materska #mamanamaterske #Mama #maminka #materska #mamanamaterske #momoftwo #twogirls #mamablog #mamabloger #family #Mamablogerka #mamanablogu

AKO SA PRIPRAVIŤ NA PÔROD?🤰🏻♥️ (1. časť)​​​​​​​​ ​​​​​​​​ Každá žena, ktorá nosí pod srdcom ten najväčší poklad, sníva o tom, aby bol pôrod krásnym zážitkom pre ňu aj pre bábätko. Nie všetky však majú dostatok správnych informácií, ako vlastne pôrod a šestonedelie prebieha, čo očakávať a čo môžu urobiť už počas tehotenstva pre to, aby naozaj mali pozitívnu skúsenosť z pôrodu. Príprava na pôrod by mala byť komplexná - fyzická, psychická a vedomostná. Preto sme sa opäť spojili so psychologičkou a dulou Nicole Kohútovou @nicole.dula.sk , ktorá pomáha budúcim mamičkám a pripravili sme pre vás dvojdielnu sériu ♥️MAMA TIPY - Ako sa pripraviť na pôrod?♥️ (Dnes nájdete v našich #stories prvú časť.)​​​​​​​​ ​​​​​​​​ Venované všetkým ženám, ktoré túžia po krásnom a láskyplnom pôrode. 🤱🏻​​​​​​​​ ​​​​​​​​ S láskou ​​​​​​​​ ​​​​​​​​ Tím Baby Baby Soft​​​​​​​​ ​​​​​​​​ #babybabysoft #mamatipy #tehotenstvo #porod #pripravanaporod #materskadovolenka #slovenskeplienky #sommama #mamablogerka #mamanablogu #babatko

Jak moc je důležité udělat si čas jen na Fany. Ona je skvělá ségra. Straně moc hodná na Toňu, která jí celej den dost terorizuje. Ale 3 roky byla zvyklá být jedináček a tak si pár hodin určitě zaslouží. Takže návštěva @komornidivadlokalich byla úžasná. Krásné útulné místo a děti se popadaly za břicha. Tohle budeme určitě opakovat. Příště vezmeme i Toni. Uděláte si někdy čas jen na jedno dítko? Ono se to nezdá, ale je to vlastně dost náročný. Všechno naplánovat pořešit hlídání pro druhé ( díky mami ❤️❤️), ale alespoň občas je to fakt třeba. Každopádně jděte do divadla, do restaurace nebo jen na kafe to dodává energii a stmeluje ❤️❤️ #Mama #maminka #materska #mamanamaterske #momoftwo #twogirls #mamablog #mamabloger #family #Mamablogerka #mamanablogu

Slavit či neslavit. Myslím, že svátek sv. Valentýna je u nás takové kontroverzní téma. “Není to náš svátek, americká blbost, je to jen komerční svátek.” Ano, já to chápu. Na druhou stranu, příležitostí dát si nějakou drobnost, nebo zajít na romantickou večeři, není nikdy dost. My jsme začali Valentýna slavit, když se narodila Fany, jelikož té romantiky nějak ubylo 😝. Každopádně tahle fotka je z focení od @briarga_photography a teda ty fotky se strašně moc povedly. Takže tohle je tip na Valentýnský dárek. Myslím, že takový fotky udělají velkou radost. #Mama #maminka #materska #mamanamaterske #momoftwo #twogirls #mamablog #mamabloger #family #Mamablogerka #mamanablogu #momwithtattoos #madalatattoo #tattooedmom #czechgirl #czechwoman #budoirfoceni #budoirphotography #valentine #valentyn

Naše nová kamarádka Petr odjel na víkend pryč. Je to skvělý, protože moc nikam nejezdí a já potřebuju, aby jezdil. Blíží se totiž ten čas, kdy dokojím Jindru a strašně se těším, až taky vystřelím. A Petrovy výlety a večerní piva mi k tomu dávají alibi – „ty sis teď dva roky chodil, kam jsi chtěl, teď jsem na řadě já.“ Ale těchto alibi úplně moc není. Kvůli Covidu i kvůli lehoulinkému fotrovatění po čtyřicítce. Mně ale ještě čtyřicet není, takže bude pré. Ten Petrův výlet má ale dvě chybičky. První: Oni kluci jako dřív chodili přechody hor a spali všelijak, to je ale už tak deset patnáct let. A teď místo aby si naplánovali nějaký pěkný denní výlet, nebo přespání někde v chatě, to ne, oni teď v lednu budou spát v lese a je to cajk, protože si přeci udělají oheň a přístřešek z celty. Takže mám vážné obavy, že mi tu milý vykjesne na další dva týdny se zápalem plic. A ještě vážně ohrožuje náš odjezd na hory. Ale budu věřit, že ty jejich instinkty k přežití ještě neodumřely. A taky mají sebou pět velkých psů, tak ty je snad v noci zahřejí. Chybička druhá je, že já mám pořád nějakou virózu. Venku je hnusně, mým cílem je tedy vymyslet, jak ten víkend přežít na paralenu, bez demolice bytu a ztráty na životech. Petr ráno odsvištěl a já bych nejraději rovnou pustila pohádky. To bych je ale už dneska nevypnula, takže ne, až odpoledne. Děti zamávaly strejdům a tatínkovi z okna a začaly se rvát. Skvělej začátek! Snažím se Dorotku namotivovat (no… prostě jí přikázat), ať si vyrobí ten autobus z krabičky od kafe, co má mít v pondělí do školy. Řekne, že jo a jde na to (neuvěřitelné). Za chvíli ale koukám, že má na stole barbínu bez hlavy, vrtuli, kolečka odpadlá od nějakého auta, ruličky od toaleťáku. Ptám se, jestli z toho jako bude ten autobus. Prej ne, rozhodla se vyrobit robota z rozbitých hraček. A jestli jí vyndám tátovu vrtačku. Spolknu pár sprostých slov a řeknu ne. Tak teda kladívko a hřebíky. Řeknu ne. Dorotka nadává, že jí nic nedopřeju a kazím všechny její nápady. pokračování v komentáři

Czy Ty zostaniesz dziś superbohaterem? Dziś rano to ja zostałam superbohaterka dla mojej córki. Zachwycona efektem. Oceniła moją pracę na szóstkę. Kto jak nie mama potrafi wyczarować ,, coś,, z niczego. #mamawakcji #perypetiematki #superbohaterka #superbohater #mamanablogu #czegosienierobidladzieci #cośzniczego #szczesliwedziecko

Co tu się wyprawia? Nie umiem szyć, więc przez noc nie uszyje stroju superbohaterki. Ale mogę go wyciąć... #nocnaakcja #mamawakcji #superbohaterka #balprzebierańców #szkolnybal #szkoła #wycinanki #mamanablogu #czegosienierobidladzieci

Najmladšia “pani zástupkyňa” našej rodinnej firmy už testuje kvalitu plienok. Má vôbec niekto prísnejšiu kontrolu kvality ako sú naše vlastné deti? 😍♥️ ⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀ ⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀ ⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀ #babybabysoft #plienky #kontrolakvality #dievcatko #materska #zivotnamaterskej #materskadovolenka #rodicovstvo #materstvi #rodicovstvi #vyrobenenaslovensku #vlhceneobrusky #slovenskeplienky #slovenskyvyrobca #lokalnyvyrobca #slovenskemamicky #sommama #mamablogerka #mamanablogu #babatko #dietatko #pleny #slovenskavyroba

👀 Ticho môže znamenať všeličo… otvorený krém proti zapareninám natretý VŠADE, dieťa objavilo vašu zabudnutú kávu na stole a trénuje si prelievanie, naučilo sa otvárať dvere kľučkou, alebo zistilo, ako sa rozopína plienka, otvára smetný kôš či toaleta. Čo znamená ticho u vás doma? Napíšte nám! 😂♥️ ⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀ ⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀ ⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀ #babybabysoft #plienky #materska #zivotnamaterskej #materskadovolenka #rodicovstvo #materstvi #instacitaty #citatyomaterstve #rodicovstvi #vyrobenenaslovensku #vlhceneobrusky #slovenskeplienky #slovenskyvyrobca #lokalnyvyrobca #slovenskemamicky #sommama #mamablogerka #mamanablogu #babatko #dietatko #pleny #slovenskavyroba

Minulý rok v prosinci jsme si s Jakubem řekli, že půjdeme každý měsíc alespoň jednou někam jen ve dvou. No nebudu lhát už v lednu to byl celkem oříšek. Ale mami si dneska holky vzala a my mohli na lyže. To bylo taak fajn. Na pořádným kopci na sjezdovkách jsem podle mě nestála asi 4 roky. Ale to se nezapomíná. Lyže mě strašně baví a když lyžuju musím si v jednom kuse něco zpívat bez toho to proste není ono 😝 to mam fakt od mala. Každopádně se bojím čím dál tím víc a taky jsem čím dál tím víc opatrná. To se, ale už asi nezlepší. Strávili jste víkend někde na sněhu? Lyžujete, běžkujete? Já na běžkách nestála nikdy. #Mama #maminka #materska #mamanamaterske #momoftwo #twogirls #mamablog #mamabloger #family #Mamablogerka #mamanablogu #hory #snih #lyze #czechgirl #nahorach #nalyzich #ski #sumava #spicak

Leden se tak nějak vleče. Energie chybí a já jsem tak nějak mimo. Do toho ten úžasnej úplněk, který nám dal zabrat všem. Ale zase my si to umíme udělat hezký. Užívat si kafíčka a dortíky. Vždyť ta zima je o tom abychom zpomalili a odpočali si. A načerpali sílu na jaro ❤️ #Mama #maminka #materska #mamanamaterske #momoftwo #twogirls #mamablog #mamabloger #family #Mamablogerka #mamanablogu #slowfashion #pomalamoda

Snídaně X večeře? No, ty snídaně a brunche teď s dětmi rozhodně převažují. A taky to není vůbec špatný. Pokec s kamarádkou večer u vína vystřídal pokec u french toustu a cappuccina.Jaký jste tým užíváte si romantické večeře nebo rádi chodíte snídat? Hezký den ❤️❤️ #Mama #maminka #materska #mamanamaterske #momoftwo #twogirls #mamablog #mamabloger #family #Mamablogerka #mamanablogu #snidaně #frenchtoast #lefrenchiecafe #plzen #toddlerlife #toddlers #cappuccina #brunch

“Hele co ty boty, jaký jsou??!” Tahle otázka mi teď chodí celkem často. Odpovídám jasně a stručně. “Myslíš tyhle @wildling.shoes papučky na ven?!” OMG ty botky jsou tak pohodlný. Fakt vyzkoušený ve sněhu a ani jednou nepromokly. Ani nám ani holčičkám. Máme je naimpregnované to je určitě must. A taky vlněnou vložku. Teď na zimu super věc. A tak vám chci dát vědět, že @wildling.shoes má teď slevu 20%! Což je pecka a pokud o barefoot botech uvažujete, nevyužít tenhle deal by byla opravdu škoda. Klidně se ptejte na podrobnosti! ❤️ #Mama #maminka #materska #mamanamaterske #momoftwo #twogirls #mamablog #mamabloger #family #Mamablogerka #mamanablogu #barefoot #naboso #dárek #gifted #thepackwearswild #wildlingshoes #sleva #slevovykod #stafordshirebullterrier #stafordsirskybulterier #stafordsirskybulterier

Kolik děti může unést jedna máma? A kolik toho jedna máma unese každý den? Taky si občas připadáte jako šerpa při výstupu na mount Everest? Jal pokaždé, když jdeme od auta. Taky vám přijde, že někdy nesete na zádech celý svět? No a nakonec to stejně vždy všechno uneseme! Protože prostě máme nějaký SUPERPOWERS! Jinak to není ani možný! #dárek #gifted #spoluprace #Mama #maminka #materska #mamanamaterske #momoftwo #twogirls #mamablog #mamabloger #family #Mamablogerka #mamanablogu #thepackwearswild #wildlingshoes #barefootshoes #naboso #barefootgirl #barefootkids #bosoboty #odvaznamaminka

LYŽÁK ve školce vás hodně zajímal. Za mě opravdu úžasná věc. Jasně děti se zdokonalují v lyžování nebo si lyže poprvé vyzkouší. Ale taky se učí veliké zodpovědnosti a samostatnosti. Děkujeme @school4fun že se o děti dnes tak krásně postarali. Pokud hledáte na Šumavě instruktory na lyže nebo prkno moc doporučuji. A za týden jede školka zas :) #Mama #maminka #materska #mamanamaterske #momoftwo #twogirls #mamablog #mamabloger #family #Mamablogerka #mamanablogu #sumava #welovesumava #school4fun

A ten ich šibalský výraz v tvári je na nezaplatenie…👀😁😇😈♥️⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀ ⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀ #babybabysoft #vedcizistili #plienky #materska #zivotnamaterskej #batola #batole #materskadovolenka #rodicovstvo #materstvi #rodicovstvi #vyrobenenaslovensku #vlhceneobrusky #slovenskeplienky #citatyprerodicov #slovenskyvyrobca #lokalnyvyrobca #slovenskemamicky #sommama #mamablogerka #mamanablogu #babatko #dietatko #pleny #slovenskavyroba

Víkend zase utekl jako voda. A je neděle večer. Bohužel jsme se nedostali na hory, ale už se moc těším, až Fany pojede na lyže. A nebo až si holčičky vezme mami a budeme moct jet sami. Co vy, jste lyžaři nebo prknaři? Já jsem zapřísáhlý lyžař. Ale jsem generace poznamenaná filmem Snowboardáci, takže i prkno jsem chvíli měla. Každopádně za posledních 6 let jsem to fakt flákala(děti no). A asi ještě pár let to nebude nic moc(děti no). Ale strašně se těším, až budeme lyžovat všichni. #Mama #maminka #materska #mamanamaterske #momoftwo #twogirls #mamablog #mamabloger #family #Mamablogerka #mamanablogu #snowphotography #snow #powder #lyže #lyzovani #spicak #sumava #javor #skialp #skialpy #skitouring

NA PRIATEĽSTVE NÁM ZÁLEŽÍ. ♥️ ⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀ ⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀ Mať okolo seba dobrých priateľov je dôležité pre každého človeka. Ale pre rodičov na materskej alebo rodičovskej dovolenke je dobrý kamarát či kamarátka zdieľajúca radosti aj strasti rodičovstva naozaj nevyhnutnosťou pre udržanie psychickej pohody. 😊 Ideálne je, ak má takýto človek ešte aj dieťatko v rovnakom veku, alebo aspoň také, ktorého režim spánku a bdenia je zlúčiteľný s tým vašim, však? 😄 Pre detičky je tiež dôležité, aby sa od útleho veku stretávali s inými deťmi a rovesníkmi a vytvárali si priateľstvá, ktoré im môžu vydržať na celý život.♥️⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀ ⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀ Nám na priateľstve skutočne záleží. Preto teraz v každej objednávke nájdete maličkosť, ktorou môžete potešiť svojich priateľov. 😊♥️⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀ ⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀ S láskou⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀ ⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀ Tím Baby Baby Soft⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀ ⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀ ⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀ #babybabysoft #plienky #priatelstvo #materska #zivotnamaterskej #materskadovolenka #najlepsiakamaratka #vyrobenenaslovensku #vlhceneobrusky #slovenskeplienky #slovenskyvyrobca #lokalnyvyrobca #slovenskemamicky #sommama #mamablogerka #mamanablogu #babatko #dietatko #pleny #slovenskavyroba